Kyanotypii vynalezl v roce 1842 anglický astronom a chemik John Herschel, který hledal pohodlný způsob, jak kopírovat své poznámky a výpočty.
Kyanotypie existuje téměř dvě století a její historie překvapuje svou návazností, protože tento postup zrozený v pracovně učence sloužil postupně vědě, průmyslu a poté umění a nikdy doopravdy nezmizel. Stal se následně nástrojem botaničky a poté nosičem architektonických plánů po celé století, aby se znovu zrodil v rukou současných umělců, kteří v jeho modři nacházejí živou hmotu.
Tato stránka sleduje tuto chronologii v podobě panoramatu od počátků po dnešní obnovu a u každé etapy odkazuje na osobnost nebo okamžik, který si to zaslouží. Pro zasazení samotného postupu, jeho úkonů a chemie slouží jako výchozí bod praktický průvodce kyanotypií, než si projdete jeho historii.
| Datum | Etapa | Aktéři |
|---|---|---|
| 1842 | Vynález oznámený před Royal Society v Londýně | John Herschel |
| 1843 | Tabule s řasami z Photographs of British Algae | Anna Atkins |
| 60. a 70. léta 19. století | Papír určený pro kyanotypii a poté ferroprusiátový papír | Marion et Cie v Paříži |
| Konec 19. století a 20. století | Blueprint reprodukuje plány | Architekti a inženýři |
| Dnes | Umělecká obnova od rostlinného fotogramu po textil | Současní umělci |
Vynález Johna Herschela v roce 1842
Kyanotypie se rodí ze zvědavosti jednoho muže, anglického astronoma a chemika Johna Herschela, který postup dopracoval v roce 1842. Francouzská národní knihovna datuje jeho oznámení přednáškou před Royal Society v Londýně dne 16. června 1842.
Tehdy se nesnaží dělat fotografii v tom smyslu, jak ji chápeme dnes, ale hledá pohodlný způsob, jak kopírovat své vlastní poznámky a výpočty. Při zkoumání citlivosti železných solí na světlo dospěje k této hluboce modré kopii.
Herschel tvoří název z řečtiny ve smyslu modrý otisk a popisuje chemii s velkou úsporou prostředků, tedy dvě železné soli, slunce a vodu. Jeho přínos jde za hranice tohoto jediného postupu, neboť mu vděčíme i za pojmy, které zůstaly ve slovníku oboru, i za část chemického jazyka rodící se fotografie.
Anna Atkins a první vědecké využití
Postup velmi rychle nachází využití, s nímž jeho vynálezce nepočítal, díky anglické botaničce Anně Atkins, která jej od roku 1843 uplatňuje při dokumentaci řas. Je Herschelovou blízkou známou a okamžitě chápe význam tohoto kontaktního otisku pro vědu, protože položit vzorek na fotocitlivý papír stačí k zachycení jeho přesné siluety, věrněji než kresba a rychleji než rytina.
Z této práce vzniká dílo často uváděné jako první kniha ilustrovaná fotografiemi, její Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions, jehož tabule v průběhu let zhotovuje a skládá ručně. Francouzská národní knihovna upřesňuje, že vyšlo v limitované edici o třech svazcích.
Díky tomuto dílu má Anna Atkins výjimečné místo v dějinách obrazů, místo, které se někdy představuje ve formulacích, jež je třeba zpřesnit.
Anna Atkins, Halydrys siliquosa, kolem roku 1853, kyanotypická kopie. The Metropolitan Museum of Art, 2005.100.557 (15). Volné dílo.
Dlouhý technický život blueprintu
Zatímco věda zkoumá, co kyanotypie umožňuje vidět, průmysl si z ní ponechává především věrnost a nízkou cenu. Postup prožívá svou nejdelší kariéru pod jiným jménem, jako blueprint. V 60. letech 19. století vytváří pařížská firma Marion et Cie papír určený pro kyanotypii, který v následujícím desetiletí zdokonaluje ferroprusiátovým papírem.
Po celý závěr devatenáctého století a velkou část dvacátého slouží právě on k reprodukci plánů architektů a inženýrů, kontaktně z pauzovacího papíru, ve velkém počtu a za nízkou cenu.
Výsledkem je ten tak rozpoznatelný negativní obraz, bílé čáry na jednolitém modrém pozadí, jehož užívání zůstalo v jazyce v anglickém slově blueprint, dodnes používaném v přeneseném smyslu pro označení projektu nebo vzoru.
Tento průmyslový osud také vysvětluje, proč se slovo kyanografie vázalo spíše k tomuto technickému a opakovatelnému užití, zatímco slovo kyanotypie si uchovává svůj fotografický a umělecký náboj.
Technický plán přívodu a odvodu vody u vany v paláci Hallwyl, 1922, modrá kopie. Hallwyl Museum, HWY LXIV:III:B.b.b.81. Fotografie: Jenny Bergensten. Volné dílo. Zdroj: Hallwyl Museum · fotografie Jenny Bergensten.
Současná umělecká obnova
Nástup xerografie, tedy postupu kopírek, i počítačem podporovaného kreslení postupně vytlačuje blueprint z projekčních kanceláří, ale kyanotypie přesto nezaniká, protože se znovu rodí jinde, v oblasti umění a alternativní fotografie.
Umělci v této modři znovu objevují živou hmotu a ruční gesto na rozdíl od digitálního obrazu. Postup tak znovu získává vitalitu, jakou nezažil od dob Anny Atkins.
Tato obnova nabývá různých podob od rostlinného fotogramu po velký formát na textilu včetně zkoumání tónování, které posouvá modrou k hnědé nebo fialové. Současní umělci, jejich scéna a přístupy, které jí procházejí, tuto historii prodlužují až do dneška.
Co tato historie vypovídá o postupu
V celkovém pohledu tato dráha osvětluje, čím je kyanotypie výjimečná, tedy právě svou jednoduchostí. Právě proto, že vyžaduje jen dvě železné soli, slunce a vodu, mohla přejít z pracovny učence do herbáře botaničky, poté do kanceláře inženýra a nakonec do ateliéru umělce. Pokaždé se přizpůsobila a nezměnila svou povahu.
Tato kontinuita také vysvětluje, proč je postup dnes stejně dostupný jako v roce 1842 a proč se k němu stále přistupuje týmiž úkony. Sada pro kyanotypii Sténoflex vychází z této původní chemie, tedy ze dvou lahviček se železnými solemi, papíru a návodu k použití, abyste mohli vytvářet modré otisky v linii Herschela a Atkins.
Právě tato věrnost jednoduchému principu přetrvala dvě století a činí z kyanotypie jeden z nejstarších fotografických postupů, které se stále provozují.
Eric Marais — Fotograf, autor dvou knih o fotografování dírkovou komorou (nakladatelství Pearson) a tvůrce Sténoflexu. Od počátku vede úvodní workshopy alternativní fotografie, od dírkové komory po kyanotypii.