John Herschel, anglický astronom a chemik, vynalezl kyanotypii v roce 1842, aby kopíroval své poznámky a výpočty. Spojil dvě železné soli, které na světle přecházejí v pruskou modř. Kyanotypie se často představuje jako umělecký postup, přitom se zapomíná, že existuje díky anglickému učenci, který hledal především pohodlný způsob, jak uchovat stopu svých výpočtů.
John Herschel vypracoval tuto modř v roce 1842 téměř na okraji svého výzkumu světla. Právě tento vědecký původ vysvětluje mnohé z povahy postupu.
Astronom nadšený pro světlo
John Herschel byl především astronom a syn rodiny, která už byla slavná svými pracemi o obloze. Chemie a optika ho fascinovaly stejně jako hvězdy. Na začátku devatenáctého století pozoruje nebeská tělesa, mapuje oblohu jižní polokoule a zblízka se zajímá o povahu světla a jeho působení na látky. Právě tato zvědavost na reakce vyvolané zářením ho dlouhou oklikou přivádí k železným solím.
Dlužíme mu ostatně slovník, který si měla osvojit vznikající fotografie, neboť přispívá k ustálení užívání slov fotografie, negativ a pozitiv. Herschel patří k oné generaci vědců, pro něž měl chemický objev smysl, jen pokud sloužil k pozorování, měření nebo uchování. Kyanotypie vzniká v tomto duchu, jako nástroj dříve než umění.
Herschel dal fotografii také ustalovač. Již v roce 1819 zjišťuje, že hyposulfit sodný, náš thiosíran sodný, rozpouští stříbrné soli. V roce 1839 jej navrhuje, aby byly obrazy stálé na světle.
Fotografické ustalovače dodnes stojí na tomto principu, jak vidíme při vyvolávání snímku z dírkové komory. Kromě kyanotypie tedy Herschelovi vděčíme za ustalovač s thiosíranem sodným a za část fotografického slovníku, tedy slova fotografie, negativ a pozitiv.
Kopírovat poznámky místo tvorby obrazů
Herschelovým prvotním záměrem nebylo vytvářet fotografie v dnešním slova smyslu. Hledal jednoduchý způsob, jak reprodukovat vlastní dokumenty, náčrty a výpočty bez ručního opisování.
Postup, který vypracoval, této potřebě přesně odpovídá, protože stačí položit průsvitný list na fotocitlivý papír, celek exponovat na slunci a opláchnout vodou, aby vznikla věrná kopie.
Tento cíl vysvětluje tak zvláštní vzhled kyanotypie, světlé linie na jednolité modré ploše, dokonale čitelné pro čáru či písmo. Tam, kam světlo na papír dopadne, se tvoří modř; tam, kde kresba stíní, zůstává papír světlý.
Je to samotný princip kontaktní kopie a také důvod, proč postup nejprve sloužil k duplikování stránek, nikoli ke skládání obrazů. Chemicky tato reakce spočívá na dvou železných solích, které se působením ultrafialového záření mění v pruskou modř.
Kresba stíní světlu: kopie ukazuje světlé linie na jednolité modré ploše.
Od laboratoře ke světu inženýrů
Co Herschel vymyslel pro vlastní potřebu, mělo zažít druhý život, mnohem delší a mnohem širší, v technickém světě. Postup se v průběhu desetiletí stal oblíbeným způsobem reprodukce plánů architektů a inženýrů, anglicky pod názvem blueprint, tedy oněch slavných plánů s bílými čarami na modrém podkladu, které se dlouho spojovaly se stavebnictvím a průmyslem.
Anglické slovo nakonec v běžné řeči začalo označovat jakýkoli podrobný plán či hlavní schéma, což dokládá trvalý úspěch vynálezu. Více než sto let znamenalo okopírovat plán pořídit z něj kyanotypickou kopii, protože žádná metoda nebyla tak levná pro identickou reprodukci velkého formátu.
Tuto spojitost mezi Herschelovým počinem a technickým kopírováním najdeme v rozlišení mezi kyanografií a kyanotypií, kde stejný postup nese dva názvy podle toho, zda jej používáme k reprodukci, nebo k tvorbě.
Anonym, návrh automobilové karoserie (Ontwerp voor een auto), kolem let 1920-1930, kyanotypická kopie. Rijksmuseum, Amsterdam, RP-F-2018-33-2. Volné dílo.
Proč jeho jméno zůstává spojeno s postupem
Pokud si dnes pamatujeme jméno Herschel, je to proto, že je skutečně autorem chemie kyanotypie, tím, kdo určil a spojil na světlo citlivé železné soli, které z ní činí jedinečný postup. Je to také on, kdo vytváří název z řečtiny, kde se kořen označující tmavou modř mísí s kořenem označujícím otisk.
Je však třeba zachovat smysl pro míru, protože Herschel se nesnažil učinit ze svého vynálezu umělecké médium. Tato intuice ostatně přijde, zejména od botaničky Anny Atkins, která hned v následujících letech používá postup k zaznamenávání rostlin a vytváří z něj celou knihu obrazů.
Zakladatelský počin, vzorec i název však patří jemu, a proto jej obecně pokládáme za vynálezce kyanotypie.
John F. W. Herschel, první strana On the Action of the Rays of the Solar Spectrum on Vegetable Colours, and on Some New Photographic Processes, 1842, s. 181. Philosophical Transactions of the Royal Society of London, prostřednictvím JSTOR a Internet Archive. Volné dílo. Zdroj: Royal Society of London · sken JSTOR / Internet Archive.
Stále živé dědictví
Postup, který dnes praktikují amatéři, se překvapivě podobá tomu z roku 1842, jak se ověřuje v dílně při každém setkání:
- soli se nezměnily;
- slunce zůstává zdrojem světla;
- voda z kohoutku stále stačí k odhalení obrazu.
Herschel si zřejmě nepředstavoval, že jeho metoda kopírování bude jednou sloužit k tisku kapradin, portrétů či motivů na látce. Působí tu však táž chemie. Pro vyzkoušení postupu Sada pro kyanotypii Sténoflex obsahuje dvě železné soli, akvarelový papír a dávkovací pipety.
Pochopení, odkud kyanotypie pochází, mění způsob, jak ji provozujeme, protože lépe vnímáme jednoduchost gesta starého téměř dvě století. Historie kyanotypie zasazuje tento Herschelův vynález do širší chronologie, od prvních inženýrských plánů po současné využití.
Hexakyanoželezitan draselný a citran železitoamonný: dvě železné soli ze sady pro kyanotypii Sténoflex jsou ty z Herschelova receptu.
Eric Marais — Fotograf, autor dvou knih o fotografování dírkovou komorou (nakladatelství Pearson) a tvůrce Sténoflexu. Od počátku vede úvodní dílny alternativní fotografie, od dírkové komory po kyanotypii.