Christian Marclay, Meghann Riepenhoff, John Dugdale a Annie Lopez patří mezi současné umělce, kteří si kyanotypii zvolili za své médium, v brázdě Roberta Rauschenberga a Susan Weil, kteří už v roce 1949 pracovali s modrým papírem na plány. Kopírovací postup určený k reprodukci poznámek a plánů se tak o téměř dvě století později stal médiem, které umělci volí kvůli němu samotnému.
Tato stránka se zabývá uměleckým využitím kyanotypie dnes: kdo ji praktikuje, co v ní tito umělci hledají a jak ji používají. Historie kyanotypie vykresluje dlouhou cestu od laboratoře devatenáctého století k dnešním ateliérům. Náš obecný průvodce kyanotypií vysvětluje, jak postup funguje, pokud jej teprve objevujete.
Umělci kyanotypie ve 20. a 21. století
Následující orientační body pocházejí všechny z muzea nebo univerzity. Sahají od botaniky po oděv, přes fotografii a krajinu.
- Bertha E. Jaques (1863-1941), uznávaná grafička v Chicagu, vytvářela kyanotypie divokých květin a rostlin, které pokládala na komerčně dostupný fotocitlivý papír, především v letech 1906 až 1908. Art Institute of Chicago uchovává její San Diego Seaweed (1908) a Smithsonian American Art Museum jí připisuje více než tisíc botanických obrazů.
- Robert Rauschenberg a Susan Weil spolupracovali na papíru na plány (blueprint) od roku 1949: model pózoval na listu, který byl poté vystaven sluneční lampě. Časopis LIFE je představil v čísle z 9. dubna 1951 a Nasher Museum of Art při Duke University reprodukuje jednu z publikovaných fotografií.
- John Dugdale (nar. 1960) přišel v roce 1993 o velkou část zraku. Od té doby fotografuje komorou Kodak z roku 1912 a své snímky zhotovuje v kyanotypii, postupu dost jednoduchém na to, aby je vyvolával sám. Jeho Pink Lustre Tea, kyanotypická kopie z roku 1994, patří do sbírky Montgomery Museum of Fine Arts.
- Christian Marclay (nar. 1955) otevírá audiokazety a rozprostírá jejich pásku na fotocitlivý papír. Tyto fotogramy zhotovil v Graphicstudiu, ateliéru University of South Florida. Metropolitan Museum of Art získalo v roce 2009 jeden z nich, Memento (Soul II Soul), dlouhý asi 2,50 m.
- Annie Lopez (nar. 1958), umělkyně z Phoenixu, tiskne kyanotypií staré fotografie a texty na balicí papír na tamales. Tyto kopie pak sešívá do šatů, které umělecké muzeum University of Arizona představilo v roce 2024 na výstavě Origin Story.
- Meghann Riepenhoff (nar. 1979) ručně nanáší roztok na akvarelový papír, poté jej svěřuje vlnám, písku, přílivovým tůňkám nebo dešti, bez fotoaparátu. Zillman Art Museum při University of Maine vystavilo v roce 2017 jedno z jejích velkých děl, dvacet prvků sestavených na délku asi tři metry.
Bertha E. Jaques, Elderberry Blossoms, 1910, kyanotypický fotogram. Smithsonian American Art Museum, 1994.91.91. Volné dílo.
Proč se umělci k tomuto postupu vracejí
Od 16. ledna do 24. dubna 2016 představilo Worcester Art Museum první velkou americkou výstavu mapující historii kyanotypie, na níž díla současných umělců stála vedle děl Anny Atkins. Podle muzea sahá tento návrat k rozmachu digitální fotografie v 90. letech: umělci se tehdy obrátili k tomuto tradičnímu postupu, který umožňuje jak kopii z negativu, tak fotogram.
První přitažlivostí je samotná modř. Pruská modř vzniká na světle v srdci vlákna, sytá a stálá, nikdy zcela stejná od jedné kopie k druhé. Hugh Scott-Douglas z ní v roce 2012 udělal námět abstraktního díla vystaveného ve Worcesteru, které zkoumá barevné proměny způsobené různou dobou expozice na slunci.
Druhou přitažlivostí je gesto: roztok rozetřený štětcem, čekání na slunci, oplachování vodou. Tato jednoduchost má i praktický význam, protože právě ona umožňuje Johnu Dugdaleovi dál si sám zhotovovat své fotografie.
Třetí přitažlivostí je otisk. Postup zaznamenává přímý kontakt předmětu nebo světla, bez fotoaparátu a objektivu. Zillman Art Museum tak popisuje kyanotypie Meghann Riepenhoff jako přímé otisky krajiny, jejichž povrch se s časem dál mění.
Kyanotypická kopie chaty, kterou podle negativu zhotovil Éric Marais. Stopy štětce na okrajích uchovávají otisk gesta a modř se vytvořila ve vláknu papíru.
Hlavní využití v dnešní tvorbě
Worcester Art Museum postavilo svou výstavu na čtyřech tématech: botanice, krajině, abstrakci a portrétu. Byla to témata, která dominovala produkci počátku dvacátého století, a nacházíme je u dnešních umělců.
Nejrozšířenějším využitím zůstává fotogram, obraz bez fotoaparátu, při kterém se na citlivý list pokládají předměty, než se vystaví světlu. Bertha Jaques na něj pokládala rostliny, Christian Marclay pásky z kazet: každý předmět zanechá svůj stín v bílé na modré. Rostlinné motivy mají v tom čestné místo.
Druhé využití spočívá v kopii z negativu, při níž se zvětšený fotografický obraz na průhledné fólii kontaktně kopíruje na papír s naneseným roztokem. Využívají jej fotografové, aby svým snímkům dodali materii a modř postupu, tam kde by klasická kopie zůstala neutrální.
Třetí využití přesahuje plochý papír. Annie Lopez sešívá své kopie do šatů, Meghann Riepenhoff skládá své listy do velkých kompozic. Jiní umělci pokrývají roztokem látku, dřevo nebo keramiku, někdy s tónovacími lázněmi, které mění barvu původní modři.
Fotogram, kopie z negativu a textilní podklad: tři běžná využití kyanotypie dnes.
Zakladatelská postava, která osvětluje dnešní využití
Toto umělecké využití není nedávným vynálezem, navazuje na starou intuici. Už v roce 1843 anglická botanička Anna Atkins pokládala přímo na citlivý papír řasy, aby zachovala jejich modrý otisk, v díle často uváděném jako první kniha ilustrovaná fotografiemi, jejích Photographs of British Algae.
Její přístup, zároveň dokumentární i mimořádně krásný po stránce výtvarné, předznamenává to, co dnes mnozí umělci opakují před rostlinou nebo krajkou.
Toto spojení mezi průkopnicí devatenáctého století a dnešní tvorbou dostatečně vypovídá o soudržnosti postupu. Současná kyanotypie přebírá ze svého technického kopírovacího původu princip otisku a charakteristickou modř, které rozvíjí k plnohodnotnému výtvarnému jazyku. Kyanotypie tak v průběhu své historie přešla od postupu inženýrů a botaniků k médiu umělců.
Anna Atkins, Dictyota dichotoma, kolem roku 1853, kyanotypie: zakladatelský list, od něhož dodnes vycházejí umělci kyanotypie. The Metropolitan Museum of Art, 2005.100.557 (18). Volné dílo.
Čím je tato obnova zavázána dostupnosti postupu
Pokud se kyanotypie vrací tak často, je to i proto, že zůstává jedním z nejjednodušších starých fotografických postupů. Stačí dvě železné soli, sluneční světlo a čistá voda, bez laboratoře a temné komory, což ji zpřístupňuje mnohem širšímu publiku než postupy se stříbrem.
Tato snadnost vstupu zčásti vysvětluje její přítomnost v ateliérech, uměleckých školách a náročné amatérské praxi. Její praktikující mají dokonce své setkání, Světový den kyanotypie (World Cyanotype Day): podle organizátorů se koná každý rok poslední sobotu v září, v den, kdy se fotografové a umělci z celého světa scházejí, aby zhotovovali kyanotypie.
Tento otevřený charakter neubírá nic na hloubce možné práce, jen rozšiřuje její bránu. Můžete začít fotogramem listoví za letního odpoledne a skončit zvládnutou sérií, neboť postup toleruje pokusy, ale odměňuje trpělivost.
Chcete-li začít prakticky a nechat tuto modř zrodit na světle, naše sada pro kyanotypii Sténoflex obsahuje dvě železné soli, papír a vše potřebné k tomu, aby se první otisky podařily.
Obsah sady pro kyanotypii Sténoflex: dvě lahvičky se železnými solemi, papír a pipety. Zbytek obstará slunce a čistá voda.
Eric Marais — Fotograf, autor dvou knih o fotografování dírkovou komorou (nakladatelství Pearson) a tvůrce Sténoflexu. Od počátku vede úvodní workshopy alternativní fotografie, od dírkové komory po kyanotypii.