Historie dírkové komory má čtyři etapy: camera obscura je pozorována ve starověku, kolem roku 1000 ji vysvětluje Ibn al-Haytham, v renesanci se stává kreslicí pomůckou a v 19. století fotografickým přístrojem, s prvními fotografiemi pořízenými dírkovou komorou od Davida Brewstera kolem roku 1850. Před objektivem, před filmem, před jakýmkoli přístrojem existuje otvor a camera obscura.
Dírková komora nemá jediného vynálezce. Její princip byl pozorován už ve starověku, kolem roku 1000 ho analyzoval Ibn al-Haytham, v renesanci ho popularizoval Giambattista della Porta ve své Přírodní magii z roku 1558 a název camera obscura mu dal Johannes Kepler v roce 1604. Anglické slovo pinhole a první fotografie pořízené dírkovou komorou jdou na vrub skotskému fyzikovi Davidu Brewsterovi, kolem roku 1850.
| Datum | Osobnost | Přínos |
|---|---|---|
| 5. století př. n. l. | Mozi, v Číně | Měl popsat převrácený obraz a dráhu paprsků |
| Starověk | Aristotelés, v Řecku | Zamýšlí se nad světlem procházejícím otvorem |
| Kolem roku 1000 | Ibn al-Haytham (Alhazen) | Vysvětluje, proč se obraz převrací |
| 1558 | Giambattista della Porta | Popularizuje camera obscura ve své Přírodní magii |
| 1604 | Johannes Kepler | Dává jí název camera obscura |
| 1827 | Nicéphore Niépce | Nejstarší dochovaná fotografie pořízená v camera obscura |
| Kolem roku 1850 | David Brewster | První fotografie pořízené dírkovou komorou, slovo pinhole |
Tato stránka odpovídá na jednu konkrétní otázku. Jak se princip dírkové komory dostal od starověkého pozorování k nejstarší dochované fotografii?
Tato historie často směšuje dvě věci, které je třeba rozlišovat. Na jedné straně optický jev, tedy obraz vznikající na dně uzavřeného prostoru s malým otvorem, který je znám už velmi dlouho. Na druhé straně schopnost zachytit tento obraz na citlivém povrchu, která přichází až velmi pozdě.
Tato stránka podává celkový přehled a zasazuje každou etapu do času, a pro podrobnosti o jednotlivých osobnostech odkazuje na samostatné články. Princip dírkové komory se od starověku nezměnil, je to uzavřený prostor s nepatrným otvorem, který promítá obraz zvenčí.
Camera obscura pozorovaná už ve starověku
Vše začíná pozorováním. Když denní světlo vstupuje do tmavé místnosti malým otvorem, vykreslí na protější stěně převrácený obraz toho, co je venku. Tento jev existuje, aniž by ho kdokoli vytvořil, stačí si ho všimnout.
Dosvědčuje to několik starých pramenů. V Číně měl filosof Mozi už v 5. století před naším letopočtem popsat tento převrácený obraz a dráhu paprsků, zatímco v Řecku se texty připisované Aristotelovi zamýšlejí nad tvarem světla procházejícího otvorem. Nacházíme tu zárodek toho, co se později bude nazývat camera obscura, jejímž přímým dědicem je dírková komora.
V této fázi nejde ani o fotografii, ani o přístroj. Člověk se dívá na promítaný obraz, diví se, že je obrácený, a tato úvaha o dráze paprsků dostane svou první přesnou formulaci o několik století později.
Alhazen a první vědecký popis
Zlom přichází s arabským učencem Ibn al-Haytham, na Západě známým jako Alhazen, činným kolem roku 1000. Ve svém velkém pojednání o optice zkoumá vznik obrazů v camera obscura s novou přesností a vysvětluje, proč se obraz při průchodu otvorem převrací.
Jeho příspěvek mění povahu tématu. Před ním se jev pozoroval, po něm se chápe a dokazuje. Tento vědecký popis činí z Alhazena ústřední postavu historie dírkové komory a na jeho práce navážou učenci následujících staletí.
Zbývá rozlišit jeho skutečný přínos, jeho pojednání a to, co se mu připisuje s jistotou.
Tabule z Opticae thesaurus Alhazena a Witela, vydání Friedricha Risnera, 1572. ETH-Bibliothek Zürich, Rar 9065. Volné dílo.
Camera obscura jako kreslicí nástroj v renesanci
Od renesance opouští camera obscura oblast samotného studia a stává se praktickým nástrojem. Leonardo da Vinci ji popisuje ve svých zápisnících a v průběhu desetiletí se k prostému otvoru přidává čočka a poté zrcadlo, takže je obraz světlejší a ostřejší.
Uplatnění, které se tehdy prosazuje, je kreslení. Camera obscura promítá scénu na plochu, kde umělec může tužkou sledovat obrysy a získat správné perspektivy bez výpočtu. O používání tohoto postupu některými malíři se dlouho diskutovalo a jméno Vermeer se v této debatě často vrací, aniž by se to dalo s jistotou rozhodnout.
Je to důležitá etapa, protože připravuje další vývoj. Camera obscura je nyní nastavitelný a přenosný předmět schopný dát krásný obraz a k dalšímu stupni chybí už jen jedno, způsob, jak tento obraz zachytit, místo aby se ručně překresloval.
Zrod fotografie v 19. století
Rozhodující skok nastává v 19. století, kdy badatelé konečně dokážou zachytit promítaný obraz pomocí povrchů citlivých na světlo. Tehdy vzniká fotografie v pravém slova smyslu, tedy obraz zaznamenaný a uchovaný, nikoli pozorovaný a poté ztracený.
Ve Francii se Nicéphoru Niépceovi podařilo v roce 1827 pořídit to, co se považuje za nejstarší dochovanou fotografii pořízenou v camera obscura, slavný Point de vue du Gras.
Pro další čtení:
Objektiv nakonec nahradil otvor, protože propouští mnohem víc světla. Při otevření na f/8 ho přijímá zhruba 600krát víc než dírková komora otevřená kolem f/200. Expoziční časy se proto výrazně zkrátily, což otevřelo cestu portrétu a poté momentce.
Rozmach fotografování dírkovou komorou
Když se fotografie usadila se svými objektivy, mohlo by se zdát, že prostý otvor je definitivně překonán. Stalo se opak, protože koncem 19. století fotografování dírkovou komorou v užším smyslu zažívá výrazný rozmach a praktikující dobrovolně zkoumají tento vzhled bez čočky pro jeho vlastní kvality.
Postup už není technickou nutností, stává se estetickou volbou a jeho jemná neostrost, téměř nekonečná hloubka ostrosti a dlouhé expoziční časy lákají ty, kdo hledají jiný způsob fotografování, daleko od honby za ostrostí.
Právě tato tradice pokračuje dnes, v dílnách a s úvodními sadami, jako je Sténoflex, kde se vlastníma rukama opakuje zakladatelské gesto veškeré fotografie. Chcete-li pochopit, co otvor přináší oproti moderním přístrojům, porovnání najdete v článku „dírková komora, nebo fotoaparát“.
Chronologie dírkové komory ve zkratce
Čtyři okamžiky stačí k zapamatování vlákna této historie, od pozorování k umělecké metodě.
- Starověk. Camera obscura je pozorována v Číně a v Řecku, všímají si převráceného obrazu, aniž by se ho snažili zachytit.
- Kolem roku 1000. Alhazen podává její první přesný vědecký popis.
- Renesance. Camera obscura se stává kreslicím nástrojem vybaveným čočkami a zrcadly.
- 19. století. Obraz se konečně zachycuje díky prvním fotografickým postupům, fotografie vzniká a fotografování dírkovou komorou se poté prosazuje jako estetická volba.
Vlákno zůstává od začátku do konce stejné, vlákno černé schránky a nepatrného otvoru. Mění se naše schopnost pochopit a poté uchovat obraz, který kreslí, a je to celá cesta dělící antický úžas od první fotografické kopie na papíře.
Eric Marais — Fotograf, autor dvou knih o dírkové komoře (nakladatelství Pearson) a tvůrce Sténoflex. Od počátku vede úvodní workshopy k fotografování dírkovou komorou a k analogovému vyvolávání.
Joseph Nicéphore Niépce, Pohled z okna v Le Gras, heliografie, 1827. Harry Ransom Center, Texaská univerzita v Austinu. Volné dílo.