Malíři používají camera obscura ke kreslení už od renesance. Leonardo da Vinci ji popisuje ve svých zápisnících kolem roku 1500. Giambattista della Porta ji popularizuje v roce 1558. Vermeera se podezírá, že ji použil v 17. století, ale bez důkazu. Dávno předtím, než se obraz dokázal zachytit na papír, uměli ho už promítat. V uzavřené temné místnosti s jediným otvorem se vnější svět kreslil převrácený na protější stěnu, živý, barevný a v pohybu. Malíři renesance velmi brzy pochopili, jaké využití mohou z tohoto divadla vytěžit.
Camera obscura, francouzsky chambre noire, byla dlouho nástrojem kresby a studia, než se stala předchůdcem fotografického přístroje. Právě tímto obdobím malířů, od Leonardových zápisníků po ateliéry Zlatého věku, se zde zabýváme.
Co je camera obscura
Výraz je latinský a doslova znamená temná místnost, tedy uzavřený a dokonale černý prostor s malým otvorem, kterým dovnitř vniká světlo zvenčí a promítá obraz vnější scény na protější stěnu.
Camera obscura nemá datum vynálezu. Jev popsal už v 5. století před naším letopočtem Mozi v Číně. Kolem roku tisíc ho vysvětlil Ibn al-Haytham, dlouho před renesancí. Je to přesně princip, který dnes stojí za fotografováním dírkovou komorou, s uzavřenou schránkou s otvorem místo celé místnosti.
Leonardo da Vinci popisuje jev
Mezi prvními, kdo toto pozorování pečlivě zaznamenali, je Leonardo da Vinci, který popisuje camera obscura ve svých zápisnících na přelomu 15. a 16. století.
Jeho popis je pozoruhodný, protože si nepoznamenává jen výsledek. Přirovnává fungování camera obscura k fungování lidského oka a v obou vidí totéž světlo, které vstupuje malým otvorem a uvnitř vytváří převrácený obraz.
Toto přirovnání má značný význam, protože z camera obscura činí model pro pochopení samotného vidění, a nikoli jen kuriózní optickou hru. Leonardo ji zařazuje do širší úvahy o světle a stínu.
Kreslicí nástroj k zachycení perspektivy
Užitečnost přístroje pro malíře je zřejmá, jakmile se podíváme, co mu staví před oči. Na listu umístěném v hloubi komory je trojrozměrný svět už převeden na plochý povrch, se správnými proporcemi a správně vykreslenou hloubkou.
Přesně tento problém se renesance snažila vyřešit. Perspektiva, tedy konstrukce vytvářející iluzi hloubky na plochém povrchu, zaměstnávala ateliéry i traktáty a camera obscura ji nabízela jako okamžitou ukázku.
Bylo v ní vidět, jak se rovnoběžné čáry zdánlivě sbíhají, jak se vzdálené předměty zmenšují a jak světlo modeluje objemy. Přístroj nenahrazoval malířovu znalost, ale umožňoval spatřit najednou to, co geometrie dokazovala krok za krokem.
V roce 1558 Giambattista della Porta popularizuje toto zařízení ve svém díle Přírodní magie, v době, kdy se prosazuje jako kreslicí nástroj. Časem se objevují ovladatelnější verze. Otvor se vyvrtává do okenice místnosti, poté se vyrábějí přenosné schránky. Přidání čočky místo prostého otvoru dělá obraz světlejší a přesnější.
Kreslicí camera obscura, rytina Defehrta podle Louis-Jacques Goussier. Wellcome Collection, 33831i. Volné dílo.
Hockneyho hypotéza a spor o Vermeera
Zbývá otázka, o které se dlouho vede spor a kterou je třeba představit právě jako spornou, totiž zda někteří malíři používali camera obscura k obkreslování svých kompozic a nejen k pochopení perspektivy.
Nejčastěji se objevuje jméno Johannese Vermeera, nizozemského malíře 17. století, jehož hra světla, přesnost perspektiv a některé optické efekty daly vzniknout hypotéze o použití camera obscura. Myšlenka se objevuje už v 19. století, a to okrajově. Opravdový rozmach získává až ve 20. století.
Znovu ji oživil a popularizoval na počátku nultých let malíř David Hockney, který v tom, čemu se někdy říká Hockneyho teze, tvrdil, že mnoho starých mistrů mělo používat optické pomůcky mnohem dříve a ve větší míře, než se myslelo.
Co lze říci bez rizika, je zdrženlivější. Camera obscura existovala, malíři ji znali a je pravděpodobné, že se jí někteří inspirovali při studiu světla a kompozice. Zda ji používali jako kalku, zůstává otevřenou otázkou.
Johannes Vermeer, Dívka s perlovou náušnicí, kolem roku 1665. Mauritshuis, Haag. Reprodukce prostřednictvím Wikimedia Commons, volné dílo.
Pochopit světlo dříve, než se zachytí
Nad rámec jednotlivých případů spočívá přínos camera obscura pro malířství v tom, že naučila dívat se. Promítáním scény na plochý povrch odhalovala, jak se světlo rozkládá, kde vznikají stíny a jak se barvy mění se vzdáleností. Malíři v ní našli školu vidění, způsob, jak vyzkoušet své intuice o perspektivě a modelaci.
Je však třeba vytyčit jasnou hranici. Camera obscura malířů nic nezachycovala. Obraz byl promítán, viděn a případně ručně obkreslen, ale zmizel, jakmile se otvor zavřel nebo ubylo denního světla. Veškerá práce na jeho trvalém zachycení přijde později, v 19. století, a patří do historie vynálezu fotografie.
Camera obscura renesančních ateliérů předchází fotografii. Už zavádí její zakládající gesto, totiž vpustit svět otvorem, aby se uložil na povrch, což je epizoda dlouhé historie fotografování dírkovou komorou.
O čtyři století později zůstává vlastní výroba camera obscura s otvorem nejpřímějším způsobem, jak znovu spatřit to, co ti malíři viděli, tedy stejný převrácený obraz a totéž světlo dopadající na dno schránky. Sténoflex nabízí její verzi připravenou k použití, přímého dědice tohoto prastarého principu.
Eric Marais — Fotograf, autor dvou knih o fotografování dírkovou komorou (nakladatelství Pearson) a tvůrce Sténoflex. Od samého počátku vede úvodní workshopy fotografování dírkovou komorou a analogového vyvolávání.