Při přípravě papíru pro kyanotypii smícháte těsně před použitím stejné objemy obou roztoků, při tlumeném světle je štětcem nebo skleněnou tyčinkou nanesete v tenké vrstvě a potom arch necháte uschnout naplocho ve tmě. Mezi chemií v lahvičkách a obrazem na slunci je jeden úkon, který mnozí podceňují, přestože z velké části rozhoduje o úspěchu. Je to nanášení roztoku na papír.
V tomto okamžiku nanášíte zcitlivovací roztok na arch a rozhodujete o tloušťce, rovnoměrnosti a hranicích plochy, která zmodrá. Papír, na který byl roztok nanesen špatně, dá skvrnitou nebo nerovnoměrnou kopii ještě dříve, než slunce odvede svou práci.
Stručně v 5 krocích:
- Smíchejte oba roztoky ve správný okamžik
- Pracujte při tlumeném světle
- Nanášejte štětcem nebo skleněnou tyčinkou
- Sušte arch mimo dosah světla
- Uchovejte fotocitlivý papír
Tato stránka zůstává u tohoto přesného úkonu, tedy u přípravy a nanášení roztoku na papír, sušení archu a jeho uložení poté, co se stal fotocitlivým. Výběr samotného podkladu, jeho gramáž a vlákna patří na stránku o tom, jaký papír pro kyanotypii zvolit. Celý postup je znovu představen v praktickém průvodci kyanotypií, pokud začínáte. Zde předpokládáme, že papír je již vybrán a roztoky jsou připravené.
Smíchání obou roztoků ve správný okamžik
Kyanotypie je založena na dvou železných solích, které uchováváte odděleně a spojujete až na poslední chvíli, protože právě jejich směs činí papír citlivým na ultrafialové záření. Odeberete tedy stejný objem každého roztoku, jednu pipetu citranu železitoamonného a jednu pipetu hexakyanoželezitanu draselného. Potom je spojíte v malé nádobce těsně před nanášením.
Poměry a logika tohoto míchání jsou podrobně popsány v receptu na kyanotypii. Sada pro kyanotypii Sténoflex obsahuje dvě lahvičky s roztokem, akvarelový papír a pipety, tedy dost na nanesení prvních archů bez hledání jednotlivých činidel a bez dávkování od oka. Hexakyanoželezitan je v dávkách používaných v tomto postupu málo toxický, ale při styku s kyselinou nebo v roztoku působením UV záření může uvolňovat kyanid.
Připravujte jen množství potřebné pro jedno sezení, protože smíchaný roztok vydrží jen týden, chráněný před světlem a vzduchem. Na arch středního formátu stačí několik mililitrů a v ateliéru se ukazuje, že asi deset kapek každé soli s rezervou pokryje plochu velikosti pohlednice. Lepší je smíchat novou dávku, než plýtvat.
Práce při tlumeném světle
Jakmile jsou oba roztoky spojeny, papír se stává fotocitlivým, takže příprava musí probíhat mimo slunce a jakýkoli zdroj ultrafialového záření. Nejde o temnou komoru, jen o tlumené světlo, tedy o místnost osvětlenou běžnou žárovkou s pootevřenými okenicemi, daleko od slunného okna. Měkké umělé světlo nemá dost UV, aby arch během nanášení roztoku exponovalo.
Nejčastější chybou je nanášet roztok u okna, aby bylo dobře vidět. Tím se předčasně zahájí expozice a vznikne celkový namodralý závoj. Zvyknete si připravovat v tmavém koutě místnosti a arch vynést na slunce až ve chvíli, kdy je položen negativ nebo rostliny a povrch je připraven.
Nanášení štětcem nebo skleněnou tyčinkou
V ateliéru se používají dva postupy a každý má své zastánce. Široký a pružný štětec, nejlépe bez kovové objímky, která by se solemi reagovala, nanáší roztok v křížových vrstvách, nejprve jedním tahem vodorovným, poté svislým, až do jednotného zelenožlutého odstínu. Je to nejdostupnější metoda, která někdy zanechá viditelné stopy štětce, jež mnozí právě hledají jako svůj podpis.
Skleněná tyčinka nebo stěrací tyč rozetře roztok předem nalitý tenkým pramínkem na okraj archu, ve dvou až třech pohybech tam a zpět. Dává tenčí a pravidelnější vrstvu, šetří roztok a hodí se na saténová zrna, například u hladkého akvarelového papíru, jehož klížení zadržuje roztok na povrchu. V obou případech pracujete rychle a nevracíte se donekonečna na místo, které začíná schnout, protože byste vrstvu spíše strhli, než vyrovnali.
Nanášíte plochu o něco větší, než je plánovaný obraz, abyste ponechali okraj. Vyhýbejte se přebytku roztoku, který tvoří louže, zasychá v kůrky a označí kopii tmavšími místy. Tenká a stejnoměrná vrstva je vždy lepší než tlustá a nerovnoměrná.
Volba mezi širokým štětcem a skleněnou tyčinkou před nanášením. Arch je zde ještě nepotažený; nanášení pak probíhá mimo dosah UV.
Sušení archu mimo světlo
Po nanesení musí arch před expozicí zcela uschnout, protože ještě vlhký papír dává rozmazané modři a lepí se k negativu. Položíte jej naplocho nebo zavěsíte ve tmě, vždy daleko od denního světla. Schnutí necháte probíhat na volném vzduchu.
Fén na studený nebo vlažný stupeň proces urychlí, pokud spěcháte, nikdy však vrstvu nezahřívejte tak, aby se poškodila. Počítejte s třiceti minutami až několika hodinami schnutí při pokojové teplotě podle gramáže a vlhkosti vzduchu.
Sušení naplocho zabraňuje tomu, aby roztok vlivem gravitace stékal k dolnímu okraji archu, což by vytvořilo nezamýšlený přechod. Když povrch při dotyku už nelepí a zelenožlutý odstín je matný, je papír připraven přijmout negativ a slunce.
Uložení fotocitlivého papíru
Roztok můžete nanést předem a fotocitlivý papír uchovat několik dní, pokud jej ochráníte před světlem a vlhkostí. Zasunete jej naplocho do neprůhledného obalu nebo kartonové složky, na suché a chladné místo. Při prvních použitích si uchová citlivost jeden až dva týdny, někdy i déle podle papíru a uložení.
Časem může fotocitlivý papír zežloutnout nebo ztratit reaktivitu a při vlhkém vzduchu se objevují drobné skvrny od oxidace. Pro nejrovnoměrnější kopie nanášíte roztok v ten samý den, ale připravit si několik archů předem zůstává praktické pro výlet na slunce nebo ateliér.
Eric Marais — Fotograf, autor dvou knih o fotografování dírkovou komorou (nakladatelství Pearson) a tvůrce Sténoflexu. Od počátku vede úvodní workshopy alternativní fotografie, od fotografování dírkovou komorou po kyanotypii.