Kyanotypie se často učí na listu papíru, ale pruská modř přilne i na mnoho jiných materiálů, samozřejmě na bavlnu a len, ale také na dřevo, sklo, keramiku, napnuté plátno a dokonce i na oblázek sebraný na pláži. Postup se u jednotlivých podkladů nemění, o tom, co je snadné a co vyžaduje základní nátěr, rozhoduje materiál.
Tato stránka podává přehled podkladů, které přijmou zcitlivovací roztok. Představuje společný princip, který je spojuje, i přesný bod, který se pokaždé mění. Pro podrobnou metodu každého materiálu odkazuje na samostatné stránky. Základní průvodce kyanotypií zasazuje postup do celku, než přejdeme k otázce podkladu.
Společný princip všech podkladů
Než začnete materiály porovnávat, je třeba pochopit, co se nikdy nemění, protože právě tento základ vysvětluje, proč se kyanotypie přizpůsobí tolika povrchům. Postup spočívá ve dvou železných solích, citranu železitoamonném a hexakyanoželezitanu draselném, smíchaných ve stejných dílech, aby vznikl zcitlivovací roztok. Hexakyanoželezitan je v dávkách používaných v tomto postupu málo toxický, ale při styku s kyselinou nebo v roztoku působením UV záření může uvolňovat kyanid.
Co se děje pod UV
Působením UV záření ze slunce se železo v oxidačním stupni III redukuje na železo II, které pak reaguje s hexakyanoželezitanem a vytvoří pruskou modř, sytý pigment nerozpustný ve vodě. Tam, kde předmět nebo negativ zastavil světlo, železo nezreagovalo a odplaví se při oplachování a zanechá původní barvu podkladu. Kontrast mezi exponovanou modří a světlými zakrytými částmi pak vytváří obraz bez ohledu na materiál.
Rozhodující je právě slovo nerozpustný. Pruská modř vzniká přímo na povrchu a zůstává na něm přichycená, což znamená, že může vzniknout na všem, co na okamžik zadrží roztok železa a nechá ho zaschnout. Skutečná otázka tedy nezní, zda materiál kyanotypii přijme, ale jak ho přimět, aby roztok zadržel dost dlouho na to, aby se v něm reakce odehrála.
Porézní podklady přilnou přirozeně
Nejštědřejší skupinou jsou porézní materiály, které roztok vsají a udrží ho ve své hloubce, aniž by je bylo třeba připravovat. Papír a látka jsou jejich dva klasičtí zástupci a na nich se postup učí.
Akvarelový papír dostatečné gramáže nasaje roztok jako houba, udrží ho po dobu schnutí a finální oplachování vydrží, aniž by se rozpadl, takže je ideálním cvičištěm.
Přírodní vlákna textilu, bavlna, len, konopí a hedvábí, se chovají stejně, až na to, že látka pak prochází praním, což přidává požadavek na fixaci.
Kromě těchto dvou dobře známých podkladů přijmou modř bez větších potíží i další porézní materiály. Surové dřevo, bez laku, nasaje roztok otevřenými vlákny a dává hřejivé modři, v nichž se pigment otiskne do struktury a kresby prkna, což žádný jiný podklad nenabídne.
Pracuje se se světlým vybroušeným dřevem, překližkou, topolem nebo břízou. Úplná metoda je na stránce o kyanotypii na dřevě.
Kámen se řídí stejnou logikou a nejdostupnějším příkladem je oblázek sebraný na pláži. Vápencový kámen nebo světlý oblázek, matný a nepolírovaný, zadrží roztok na svém drsném povrchu. Vznikne potištěný předmět, který si uchováte jako vzpomínku. Stránka o kyanotypii na oblázku a kameni podrobně popisuje výběr kamene a přitlačení na vypouklý povrch.
Čím je kámen leštěnější a uzavřenější, tím hůř přilne, což odpovídá principu, že povrch, který saje, přijme modř bez přípravy, jen se mu dává o něco více roztoku než listu.
Hladké podklady vyžadují základní nátěr
Přichází druhá velká skupina, uzavřené a neporézní povrchy, které samy nic nezadrží, tedy sklo, glazovaná keramika, kov nebo plast. Na těchto materiálech roztok klouže, tvoří kuličky a schne v nepravidelných loužích, takže modř při oplachování nedrží.
Řešení se vejde do jednoho slova, základní nátěr. Nejprve se nanese přilnavá vrstva, nejčastěji tenký povlak vytvrzené želatiny nebo vhodné médium, která vytvoří porézní kůži schopnou zadržet roztok železa stejně jako papír. Jakmile základní nátěr zaschne, zcitlivuje se navrch jako na běžném podkladu. Modř vzniká v této mezivrstvě, nikoli přímo na skle.
Průsvitné výsledky na skle
Tato technika umožňuje vytisknout kyanotypii na zezadu podsvícenou skleněnou desku nebo na fajánsovou dlaždici a otevírá průsvitné výsledky nemožné na papíře.
Základní nátěr, jeho nanášení a expozice se na těchto površích nastavují podrobně. Princip platí i pro neglazovanou keramiku, jejíž porézní pálená hlína někdy přilne přímo, když střep nedostal glazuru.
Plátno a umělecké podklady
Mezi poddajnou látkou a pevnou deskou stojí malířské napnuté plátno, které spojuje přírodní vlákno s úpravou povrchu.
Surové bavlněné nebo lněné plátno, bez akrylového základního nátěru, se chová jako textil a roztok bez potíží nasaje, zatímco plátno prodávané již upravené představuje opačný problém, jeho akrylové gesso tvoří uzavřenou vrstvu, která odpuzuje vodný roztok, trochu jako lak na dřevě.
Zvolte proto surové plátno, které se zcitlivuje přímo. Toto mezilehlé postavení dobře shrnuje celý přehled. U nového materiálu sledujte, jak reaguje na kapku vody. Pokud kapka vsákne, zcitlivujete jako papír, pokud vytvoří kuličku, je třeba nejdřív základní nátěr.
Co se opravdu mění mezi podklady
Jakmile roztok přilne, liší se podklady třemi body. První je množství roztoku, silný materiál jako dřevo nebo plátno ho nasaje víc než list, proto je třeba počítat s vydatnější vrstvou, aby nevznikla suchá místa, která vyjdou světlá.
Druhý je kontakt mezi podkladem a předmětem nebo negativem. Na rovném a pevném povrchu je přitlačení pod sklem snadné, na poddajné látce nebo vypouklém oblázku se stává citlivým místem, protože sebemenší štěrbina propustí světlo a rozmaže obrysy.
Třetí je odolnost vůči vodě, oplachování musí zůstat dost jemné, aby se pigment z křehkého základního nátěru neodtrhl. Zbytek se nemění, chemie je stejná a expozice na slunci se všude řídí stejným pravidlem, od několika minut na plném letním slunci po několik desítek minut při zataženém počasí, bez absolutního údaje, přičemž měřítkem je změna barvy na povrchu, která signalizuje dostatečnou expozici.
Tři body, které je třeba přizpůsobit zvolenému podkladu:
- Množství roztoku: dřevo nebo plátno ho nasají víc než list.
- Kontakt: rovný a pevný povrch usnadňuje přitlačení; poddajná látka nebo vypouklý oblázek ho ztěžují.
- Oplachování: pracujte dostatečně jemně, aby se pigment z křehkého základního nátěru neodtrhl.
Kde začít podle vašeho projektu
Při takové rozmanitosti je správný podklad ten, který slouží vašemu obrazu a vaší úrovni. Pro učení zůstaňte u papíru, shovívavého a bez přípravy. K látce přejděte ve chvíli, kdy chcete předmět, který se dá používat a prát.
Dřevo a oblázek následují, dostupné, pokud jsou surové, pro ty, kdo mají rádi hmotný vzhled a unikátní předměty. Sklo a keramika zůstávají nejnáročnější, vyhraďte je až na chvíli, kdy si základní nátěr osvojíte. Postup od porézního k hladkému je zároveň postupem obtížnosti.
Pro všechny tyto podklady obsahuje Sada pro kyanotypii Sténoflex dvě lahvičky železných solí, pipety a návod k použití, přičemž stejný roztok slouží k zcitlivení papíru, bavlny, surového dřeva nebo povrchu s nátěrem. Postup zůstává všude stejný jako na začátku, tedy přichytit roztok, exponovat UV zářením a oplachovat. Právě tato stálost činí z kyanotypie postup tak svobodný ve volbě povrchů.
Eric Marais — Fotograf, autor dvou knih o fotografování dírkovou komorou (vydavatelství Pearson) a tvůrce Sténoflexu. Od počátku vede úvodní workshopy alternativní fotografie, od dírkové komory po kyanotypii.
Porovnání materiálů před začátkem, od nasákavého papíru po hladké povrchy, které vyžadují přípravu.